BLANÍK s číslem popisným „88“
15.-17.1.2010
(necenzurovaná undergroundová verze!)

Rok se s rokem sešel a Kuba nám dal opět možnost zavítat do vlašimského kraje a vystoupat na prastaré oppidum Blaník. Původně jsem měl jet jen na 1 noc a dokonce i se svou malou vlastenečkou, ale nakonec jsme to přehodnotili, protože by tam byla jediná mezi samými (opilými) dospělými :-) Vyjeli jsme v páteční podvečer se starýma Ligařema (Džíska a Štěpán) a v HK jsme nabrali Radka se slečnou. Drželo se to venku mezi nulou a jedním stupněm, tak jeden nevěděl, kdy to začne namrzat, tudíž jsme jeli opatrně. Hned jak jsme minuli ceduli „Středočeský kraj“, tak začaly být silnice naprosto katastrofální. Heslem cesty se stalo „nenávist“, které vyznívalo čím dál vtipněji a to i s mírou tvrdého alkoholu, protože jsme se s řidičem Štěpánem báli a nějak jsme si připustili, že ožralým se přece v autě nikdy nic nestane. Když jsme dorazili na Penzion, bylo už zatopeno a venku naražen soudek se Svijanama. Ubytovali jsme se a trochu povečeřeli. Pak už se napojil notebook, pustila hudba, která nebyla vůbec slyšet a lidé se vzájemně družili. Z kuloárů jsem zjistil, že díky svému vlasovému porostu sklízím u dámského publika velké ovace, což mě zahřálo u srdíčka. Páteční večer se protáhl do páteční noci a myslím, že si každý dal tak trošku do čumáčku :-), což bylo dobře, protože atmosféra byla velice uvolněná a přátelská. Kdo se mě zeptal, toho jsem ujistil, že tento rok už budu bumbat opatrně a s mírou a že víno budu horlivě odmítat. V sobotu ráno jsme vyrazili do Louňovic, kde už v hostinci čekala další část průvodu. Shromáždili jsme se na náměstí, což muselo působit pro místní rozporuplným dojmem. Jak tak zdravím další příchozí, což byli lidičky z Plzně a Litoměřic, tak dostávám od té „holoty Žebrácké“ SMS, v níž bylo jen „Komunista přijel“ :-)

Nechtěli jsme dostávat do úzkých místní ACAB, takže jsme raději vyrazili. Cesta byla dost zachumelená a proto jsme vlastně také zvolili variantu vyjít až z Louňovic. I tak jsme se místy bořili až po holeně. Nahoře nás čekala odměna ve formě svařáčků, pivečka, grogů a nepříjemně nerudné obsluhy. Tato paní byla schopná vrátit mi peněz víc než stála útrata, takže jsem pak ani její nerudné sklony nekomentoval. Ani jsem si nekoupil vstupenku do rozhledny, protože bychom se tam stejně na společnou fotku nevešli. Tu jsme spáchali před rozhlednou po Kubově projevu, jehož vyústění mě naprosto nadchlo! Vždycky jsem přemýšlel o tom „kdy asi tak vyjedou“; „kdy bude úplně nejhůř, když tento národ byl už tolikrát týrán a skličován“. V mládí mě hodně oslovil song od Orlíku, kde Dan zpíval „na 15 milionů klíčů jsou zamčeni – klíče však máme my; v každém z nás, jeden klíč je uchován“..Což má logiku. Ale Kubovo vysvětlení bylo daleko přímočařejší a o to úžasnější. Svébytnost a bytí Blanických totiž přirovnal k normálním lidem. K hrdinům naší historie, kteří se v minulosti postavili za tento národ, za tuto zem. Ať už šlo o první, druhý nebo třetí odboj, nebo o postavení se za pravdu v jakékoliv situaci. Takže Blanickým rytířem se může stát každý z nás!! To si zasloužilo jiskry v očích nejednoho z nás a hlavně bouřlivý potlesk. Ten asi vzbudil pozornost u dalších turistů, kteří se nás pak vyptávali, jestli náhodou nejsme Dělnická Strana. Je až nepochopitelné, jak ovce žijí jen tím co vidí v televizi!! Z Blaníku se dá jít ještě na Malý Blaník, což je zřícenina hradu. Každý však měl jinou vizi, protože někteří se už viděli v teplé hospůdce u dobré večeře. To nás rozdělilo na 3 skupiny. Jedna pokračovala po prohrnuté cestě do hostince, druhá taktéž, ale s tím, že si před tím na ten Malý Blaník zvolila pohodlnější cestu. No a my, třetí skupina – skupina A, jsme se nenechali zahanbit a utíkali jsme přes zachumelené pole a zasněžený les ke kýženému cíli. Odměnou nám pak byla slivovička na zahřátí a krásný pohled na svéráznou zříceninu. Do hospody už se šlo hladce a dle odhadů jsme tam nechali majlant, takže ta restaurace by měla pár let ještě vydržet. Pod rouškou noci nás nenapadlo nic lepšího, než zajít na místní hasičský ples. 8 (to číslo nás provázelo velice často :-) nejodvážlivějších se vydalo vstříc k muzeu, kde ten candrbál probíhal. Jmenovitě já, Joska, Jindra, Peddy, Žabák, Honza, Bártek a Kaffu. Nevěděli jsme přesně kde to je, takže Žabák v domnění, že jde správně, vpogoval do zámecké restaurace div že neurval dveře :-D Pak už jsme šli po sluchu a za 80 kaček koupili vstupenku. Museli z nás mít radost, když tam vpadla banda nespolečensky oblečených ožralů. Ale co, aspoň se trochu zahojili a další účastníci se mohli radovat z tomboly. Já teda nevyhrál nic, ale Kaffu si udělal radost :-). Barmani byli v pohodě a jeden se mě ptal kdo jsme, tak jsem odvětil, že turisti, načež on začal „nic ve zlým proti turistům, když se sem chtěj podívat...“. Prostě klasik. Bar na tvrdej alkohol byl dole v přízemí. Po chvíli jsme se opravdu začali bavit a zpívat a vlnit se, načež jsme se ani nenamáhali zaujmout pozice u stolu, ale stáli jsme přímo u baru. Někdy v noci přišel takový přitroublý plešoun a začal se vyptávat co jsme zač. Tak kluky nenapadlo nic lepšího, než ukazovat na mě a říkat, že jsme komunistický skinheadi :-D Kluk s keltským křížem na prsou z toho byl trošku dezorientovanej, až se z toho pak na WC pozvracel.

Kapela měla zvuk naprosto katastrofální a ještě zkracovala písničky. Objednali jsme si Landu, ale před tím jsme museli vytrpět několik otřelých songů od Kabátů, Premiéra a podobně. Landu zahráli až když jsme se byli asi 5x každý zeptat. Kapela byla obdařená saxofónem, takže nějaké písně zněli i dobře. Lanďocha jsme si užili, zapogovali jsme, někdo v HC tílku, někdo do půl těla...divočina! Peddy byl unavený a pak už ani nepil pivo, ale my jsme trávili čím dál tím víc času dole „v podpalubí“ a nasávali zelenou a slivovičky. Kupodivu se žádný konflikt nekonal, i když se kluci v penzionu báli, že nás na plese místní buranstvo zmasakruje. Akorát těsně před naším odchodem jsem musel na baru jednomu typovi říct, že je buran, protože se sral kam neměl :-) Neměl odpověď a hlavně kuráž, takže jsem vyvázl čistý. Holt měli respekt, vidláci! :-) Nesmím taky zapomenout na nějakého Jardu, což byl starej chlap, který se nás s Bártkem vyptával, zda-li nejsme DS. Vsadím se, že kdyby jsme řekli, že ano, tak nám objedná panáky. Jenže ty nám objednal, i když jsme řekli, že ne a že DS je svinstvo :-) Prostě taková proradná bestie. Byl nalitý jak slíva, ale bylo vidět, že je to nějaký místní hovádko, protože si prakticky dělal co chtěl. Jen my jsme mu pročišťovali rybník a tak byl s náma zadobře. Sráč :-) A Joska stejně říkal, že Louňovický holky jsou neforemný a prkenný. Ale je fakt, že jako jediný vypadal jako slušnej kluk a štramák ve své slušivé košilce :-)

Čeho je moc, toho je příliš a tak jsme se kolem půl čtvrté sbalili a vyrazili směrem k penzionu. Cestou jsme zavzpomínali a zazpívali pár odrhovaček. Což u mě v triku BFM a s čírem a po boku s Jindrou muselo vypadat surově komicky :-) Nařehtali jsme se ale jako blázni, až nás bolelo břicho. Kluci to pořád nějak komentovali, ale věřím, že se jim to taky líbilo. Největší dilema jsme měli z toho, jakou píseň spustíme, až vtrhnem do společenské místnosti v penzionu. Spustili jsme „tu naši“ a je štěstí, že většina už spala po pokojích :-)

Ráno jsme se probudil se strašným duněním v hlavě a Peddy jen prohlásil „Tebe jednou zavřou“ :-) Narychlo jsem do sebe hodil typicky české jídlo – čínskou polívku a musel jsem mazat, protože Štěpán spěchal domů. Tentokrát mi sice Radka nerozbila půllitr Krakonoš, ale já vůl ho tam v tom spěchu nechal. Cestou domů jsme 2x zapadli a mně bylo strašně moc zle.

 

Přísahám, že noc před cestou domů tam příště už nebudu bumbat. Setkali se jedinci ze všech koutů republiky – Praha, Litoměřice, Plzeň, Brno, Hradec, Nové Město, Hronov, Červený Kostelec, Přerov ;-)...

 

 

BLANÍK s číslem popisným „88“
15.-17.1.2010
(zkrácená „legální“ verze :-))) Když ji porovnáte s tou „normální“ verzí pramenící od srdce, tak zjistíte, jak s vámi manipulují média. A věřte, že takhle to normálně chodí :-) To je hnus, co? A pak něčemu věřte, haha!

Rok se s rokem sešel a Kuba nám dal opět možnost zavítat do vlašimského kraje a vystoupat na prastaré oppidum Blaník. Vyjeli jsme v páteční podvečer. Klima venku se drželo mezi nulou a jedním stupněm, tak jeden nevěděl, kdy to začne namrzat, tudíž jsme jeli opatrně. Hned jak jsme minuli ceduli „Středočeský kraj“, tak začaly být silnice naprosto katastrofální. Když jsme dorazili na Penzion, bylo už zatopeno a venku naražen soudek se Svijanama. Ubytovali jsme se a trochu povečeřeli. Pak už se napojil notebook, pustila hudba a nastal čas pro výměnu informací mezi všemi přítomnými a ke vřelým rozmluvám. Páteční večer se rázem protáhl do páteční noci a myslím, že si ho každý nad míru užil. Atmosféra byla velice uvolněná a přátelská. V sobotu ráno jsme vyrazili do Louňovic pod Blaníkem, kde už v hostinci čekala další část průvodu. Shromáždili jsme se na náměstí a brzy jsme vyrazili. Cesta byla dost zachumelená a proto jsme vlastně také zvolili variantu vyjít až z Louňovic a ne hned za Penzionem. I tak jsme se místy bořili až po holeně. Na hoře nás čekala odměna ve formě svařáčků, pivečka, grogů a dalších iontových nápojů. Kdo chtěl, tak si koupil vstupenku do rozhledny, ale viditelnost toho dne zrovna nebyla moc oslnivá. Společné foto jsme utvořili před rozhlednou po Kubově projevu, jehož vyústění mě naprosto nadchlo! Vždycky jsem přemýšlel o tom „kdy asi tak vyjedou“; „kdy bude úplně nejhůř, když tento národ byl už tolikrát týrán a skličován“. V mládí mě hodně oslovil song od Orlíku, kde Dan zpíval „na 15 milionů klíčů jsou zamčeni – klíče však máme my; v každém z nás, jeden klíč je uchován“..Což má logiku. Ale Kubovo vysvětlení bylo daleko přímočařejší a o to úžasnější.

Svébytnost a bytí Blanických totiž přirovnal k normálním lidem. K hrdinům naší historie, kteří se v minulosti postavili za tento národ, za tuto zem. Ať už šlo o první, druhý nebo třetí odboj, nebo o postavení se za pravdu v jakékoliv situaci. Takže Blanickým rytířem se může stát každý z nás!! To si zasloužilo jiskry v očích nejednoho z nás a hlavně bouřlivý potlesk. Ten asi vzbudil pozornost u dalších turistů, kteří se nás pak vyptávali, jestli náhodou nejsme Dělnická Strana. Je až nepochopitelné, jak někteří žijí jen tím, co vidí v televizi!!

Z Blaníku se dá jít ještě na Malý Blaník, což je zřícenina hradu. Každý však měl jinou vizi, protože někteří se už viděli v teplé hospůdce u dobré večeře. To nás rozdělilo na 3 skupiny. Jedna pokračovala po prohrnuté cestě do hostince, druhá taktéž, ale s tím, že si před tím na ten Malý Blaník zvolila pohodlnější cestu. No a my, třetí skupina – skupina A, jsme se nenechali zahanbit a utíkali jsme přes zachumelené pole a zasněžený les ke kýženému cíli.

Odměnou nám pak byla slivovička na zahřátí a krásný pohled na svéráznou zříceninu. Cesta do restaurace pak probíhala hladce. V hluboké noci se pak pár z nás vydalo na místní hasičský ples do místního muzea a ostatní pokračovali na náš útulný penzion.

Věřím, že na tomto výletě nebyl ani jeden človíček, který by si ho neužil plnými doušky. Setkali se jedinci ze všech koutů republiky – Praha, Litoměřice, Plzeň, Brno, Hradec, Nové Město, Hronov, Červený Kostelec, Přerov...