Když jsem narazil na tento rozhovor s REDSKINS, který byl původně v angličtině, neváhal jsem a musel jsem ho přeložit.V překladu jsem nedělal skoro vůbec žádné změny, přináším ho prostě tak, jak byl…V některých pasážích se vám může zdát, že kluci mluví trochu z cesty, ale pravda je taková, že rozhovor je skutečně promyšlený a že je na vysoké informační úrovni. Je možné, že už mě nějaký český nebo slovenský zine s uveřejněním tohoto kusu předběhl, přesto bych si však nemohl odpustit, kdybych ho nedal právě sem – na tyto stránky!
Už jen třeba kvůli tomu, že překlad byl nesmírně obtížný, zdlouhavý a ne moc aktivně působící. I když to, co vypovídali členové Redskins nemusí na každého působit zrovna optimistickým dojmem, dobře se nad tím zamyslete a zvažte jejich situaci, svou situaci a situaci celkového hnutí. Přestože obsah dialogu není moc kladně nabytý, sílu bojovat dále a se stále větším odhodláním to dává. Bojovat jinak než před více jak 15ti lety, ale přesto mnohdy lepšími prostředky a s větší intenzitou. Jsme mnohem dál než Redskins a jsem přesvědčen, že kdyby dnes někdo vypovídal v duchu tohoto rozhovoru, ve scéně by nebyl moc oblíbený. Oni si to však dovolit mohli – byli první. Tak nebo onak – byli a jsou vzorem pro mnoho skinheads, street kids. Svého času byli skuteční, i když si to nejspíš sami přestali uvědomovat. Můžeme se jen domnívat co všechno tehdy přispělo k jejich ´odchodu´, ale dědictví zanechali. To dědictví si může každý shrnout do jedné či více vět, ale mně utkvělo v hlavě varování: ´Politika – Hudba – Revoluce - Popularita´ …Popularita, stejně jako politika, je velice citlivá a mnohoznačná věc. A jak to tak vypadá, ne každý se s ní dokáže vyrovnat, i když nad tím vším začne přemýšlet. Redskins byli svým způsobem maximálně kontroverzní. A to právě tak, že si z jejich odkazu může každý vzít svůj kus, který potřebuje. A právě proto budou i tady…
Vím o lidech, kterým poslech této kapely změnil celý život. Poslechněte a uvidíte!
THE POWER IS YOURS!

STORY THROUGH THE DIALOG
´´ REDSKINS ´´

„O zápalných flaškách a revolučních bojích můžeme mluvit celé dlouhé dny, ale jakmile selžeme v organizaci a v uskutečnění, jsme odsouzeni plýtvat naše životy protestními písněmi!“

Tento rozhovor patří do „staré školy“. Jo, je zatraceně starý. Eva Kowalská ho pořídila v Londýně kolem roku 1986. Kromě faktu, že Bloodred je stále ještě fanzin a každý čtenář ctí Redskins, je asi trochu divné, že rozhovor s touto dávno nefunkční kapelou ještě nebyl zveřejněn. Rozhovor z velké části pojednává o důležitosti a ohraničenosti politické hudby, která je stále žádoucí třeba pro dnešní HC kapely. Nikdy nebylo napsáno tak mnoho a tolika lidmi, jako o této kapele s tak málo vlasy.
Vzešli z punku a Tamla Hotownu, které je inspirovalo – byli mladí a militantní. Tvrdí a rychlí. Jejich ambicí bylo zpívat jako nejvyšší – prvotřídní a nadřazení – a mašírovat jako The Clash /Řinčení, Burácení/. Co Redskins odlišovalo od ostatních moderních soul-bandů, byla jejich záliba a závazek vůči revolučnímu socialismu.
Nepsali love songy. Na otázku, proč nikdy žádnou takovou píseň nenapsali Chris Dean odpověděl: „Ne! Nechci lidi nudit detaily ze svého osobního partnerského života.“
Co skutečně vedlo vpřed Redskins byla politická situace: „Zkoušeli jsme zpívat o čemkoliv, co bylo v popředí nynějších politických debat a co je také v rozporu mezi vládou a dělnickou třídou! Nebyli jsme malou kapelou, která přežívá ve svém malém světě.“
Můžete Redskins za mnoho věcí kritizovat, ale jejich historický úspěch byl jednoznačný – poskytli brilantní píseň zvláštnímu politickému souboji – Hornické stávce roku 1984-85. Tato stávka je stále ještě nejdelší hlavní stávkou v britské historii, která se kdy odehrála. Zasáhla a ovlivnila stovky z tisíců horníků, jejich rodiny a přátele. Ačkoliv byla potlačena, tak stávka proti žádnému reálnému východisku - uzavírání dolů a nízkým mzdám - byla obrovským útokem a mnoho hudebníků jako Redskins se shromáždilo za práva horníků. Kapely jako Wham!, Bronski Beat, Style Council a mistr Bruce Springsteen darovaly peníze a benefičně hrály za práva horníků a za udržení jejich pozic, které byly napadány pravicovou vládou Margaret Thatcherové. Stávka skončila svým způsobem neúspěchem kvůli nedostatku pochopení svazu šéfů Trade Union /TUC/ a selhání zbytku stávkujících. Samozřejmě také vlivem policejní agresivity. Od té doby se doba změnila. Po několika menších stávkách a dvou stovkách demonstrací tisíců horníků a jiných zaměstnanců v Londýně v roce 1992 přesvědčili britskou vládu o bezohlednosti uzavíracích plánů a doly tak mohou dále fungovat. Nastal návrat dělnické třídy a pád Toryovské vlády. Tento neúspěch ji v roce 92 doslova rozložil. Dnes se můžeme jen dohadovat jakou úlohu v tom sehrála i kapela Redskins, ale stoprocentně při těchto událostech figurovala, a tak by bylo zajímavé trochu si ji přiblížit pod drobnohledem. Pojďme na to…

Kdy začala epocha Redskins?
Bylo to v roce 1981. Jednalo se o kapelu, kde jsem byl já, Nick, Martin a taky jiný bubeník, než přišel Paul. Kapela se jmenovala NO SWASTIKAS.

Co se týče slova Redskins, byli jste doslova skinheadskou kapelou?
Ne tak úplně. Začal bych publikem, které bylo velice různorodé, ale nebylo tam moc skinheads. Až za časů dvou tónové hudby se na koncertech začaly objevovat spousty skinheadů. To bylo v pozdních 70tých letech. Ale teď už je to zase hodně slabé. Teď potkáš nějaké skinheady, nějaké pankáče, soul boys nebo prostě lidi zainteresované v taneční muzice. Jak jsem řekl – hodně různorodá návštěvnost, závisející na mnoha faktorech. Čím víc jsi populární, tím mladší publikum tě zbožňuje. Ale nejsou to mladíci jako v případě The Clash, ale jsou to mladé kočky.

A co pravicoví skins? Chtěli byste změnit jejich myšlení?
Chris: Špatný názor byl odjakživa, když bylo vžité, že všichni skins jsou pravicoví. Když se ale podíváš na návštěvnost The Specials, 2 Tone kapel nebo Madness, tak tam bylo strašně moc skinheadů, a z toho spousta antirasistů, levicových skins nebo skinheadů socialistů. Název Redskins pochází od skupiny skinheadů ze Sheffieldu, kteří byli v Komunistické straně. Mladí levicoví aktivisté byli často členy Trockistických organizací nebo členy Labour Party, protože ve Stalinských spolcích byli většinou velice staří muži. A to na tom byla právě ta podivná věc, že právě v Sheffieldu byli všichni skinheads členy právě takového spolku – Komunistické strany. Někteří ale byli také členy Labour Party /strana na způsob sociálně demokratického směru – pozn. SLUTa/ nebo SWP /Socialistické Dělnické Strany/. Odjakživa ale byli levicovými skinheady. Většina mladých z dělnické třídy neměla silné rasistické sklony, raději však vyznávali silné pravicové ideály. Myslím, že když jsi od malička krmen pravicovou politikou, že tě to stoprocentně ovlivní – a vůbec v dětství a raném mládí. O několik let později jsi potkával skinheady a vida – měli jsme úspěch a účinnost! Bylo pár takových, kteří se teď zajímali o soul, rock ´n´roll nebo cokoliv, v čem jsme viděli politické poslání. Pravda, bylo jich po málu, těch, kteří se obrátili doleva. Neměli jsme moc úspěch v období Národní Fronty nebo u fašistických „skins“. Ale naše ideály se skutečně rozšiřovaly.
Paul: Hlavní a důležitou věcí bylo, že jsme jim ukradli jejich symbol a použili jsme ho. Symbol jejich oholených mladých mužů s vysokými botami, což vypadá tak násilně. Úplně jsme je doslova rozředili. Protože už šlo o to, že i my jsme skinheadskou kapelou, ale LEVICOVOU! A že máme hodně věcí společných s nimi – šlo především o to image. Národní Fronta chtěla uchvátit především bezvýchodiskovou mládež. A vzpomínám si na řeč, kterou jsem tehdy pronesl: „Přečetl jsem knihu ´The Classic Slum´ od Roberta Robertse a je o vzpomínkách mladého muže žijícího ve špinavé čtvrti ve Warringhtonu v severní Anglii v letech 1895-1910. Byla to obtížná a utlačovatelská doba především pro dělníky. Měli jste 2 roky práci a pak vás na další 2 roky klidně vyhodili. Robert Roberts v této knize popisuje skupiny mladých, nezaměstnaných, potulujících se a nalézajících se na rozích ulic v těžkých pracovních botách, v pracovních kalhotách a s oholenými hlavami – ženy i muže. A to byl rok 1905!! Skinheads už existovali v roce 1905!!! Skutečně je to symbol frustrace, nenávisti, rozčarování a nikdy nešlo o znak a image pravicové mládeže!!! Skinheads jsou sice jevem, ale ne novým!
Chris: A právě toto udrželo pár lidí od pravicových pozic.

Ale narušovali vaše představení, ne?
Chris: Jo, to je pravda. Dost nám vyhrožovali. Vždycky strašně moc kecali o tom co provedou, ale nakonec se nic z toho nestalo. 2x nebo 3x se jim to ale povedlo. Když jsme hráli na Open Air Festu s The Smiths, který byl organizován Great London Councilem, objevili se lidé z NF a koncert byl ukončen. Konalo se tam také pár menších koncertů, kdy hrstka „skins“ v hledišti začala řvát Sieg Heil a rvát se. Buď jsme s nimi ale vyběhli my a nebo dav.
Martin: Když jsme minule hráli v Holandsku v Utrechtu s Billy Braggem, bylo tam několik dánských fašistických „skins“ a strhla se tam rvačka. Ale pokud vím, takové incidenty se stávají zřídka kdy!
Chris: Ale minulý rok, když jsme byli napadeni v G.L.C. byla situace dost vážná. 3 nebo 4 koncerty byly zrušeny. Nevyhráli, ale těšit se mohli, protože se připravili na dalších 5 útoků a pořadatelé už nás pak prostě nezvali. Po jednom z těchto útoků jsi mohl zaslechnout řeči typu: „Redskins jsou problémoví, jsou moc násilní, je s nima moc nepříjemností.“ Chtěli, abychom skončili. To bylo minulý rok, ale přesto si myslím, že nás hned tak neuvidí. Jsou tak hrozně zbabělí! Momentálně nás vidí jako popovou skupinu. To, že jsme pop kapela má své důvody – je to neskutečně složité být revoluční a přitom hudební, protože v mnoha ohledech se tyto 2 věci jednoduše vylučují. Něco jsme řekli už dřív, něco pro Socialist Worker, když jsme nedávno dělali rozhovor pro noviny – prostě ty rozpory nabíraly víc a víc na obrátkách. To jsou asi důvody, proč jsme to ukončili.

Tak teda pochybujete, že hudba může změnit svět?
Spousta lidí viděla hlavní ideál v punku. Lidé si zasněně romanticky mysleli, že hudba může změnit svět a věřili ve všechny podobné frašky a bláznivé nápady, že hudba je silnou zbraní…Ale není! Je to neuvěřitelná zbabělost. Má to smysl, když dojde ke skutečnému politickému boji, jako jsme tomu byli svědkem během Hornické stávky. Ale myslím, že členů kapel, politických kapel, hrajících minulý rok při stávce byl menší – mnohem menší, než počet těch zpívajících politické songy v letech 76-77. Také vše okolo se různě diferencuje a rozšiřuje. A nakonec – punk se stal profitním průmyslem, který má za úkol pouze vydělávat peníze. To je k zblití. To už ale není to, co to bývalo. Když se poohlédneš zpátky, tak kromě let 1976-78 se v Británii prakticky nekonaly žádné neshody či nesrovnalosti – a to jak na politické bázi, tak i na průmyslové. Takže hudba vlastně operovala v nesnesitelném a úplném vakuu! Vlastně svým způsobem nebyla potřeba – nebyla akce, tudíž ani reakce.
Paul: Měli jsme Labouristickou vládu pravicového směru. Můj názor je ten, že jsme jen tupě zírali a neudělali nic důležitého, protože jsme se domnívali, že nad sebou máme vládu, která je správná a uznává hodnoty dělnického lidu. Ne každý, ale lidi, kteří dali Labouristům hlas, tomu věřili.

Jak vám jde kombinovat politiku s kapelou?
Chris: Tak na našich akcích to všechno záleží hlavně na lidech. Například když hrajeme v Manchesteru, tak tamní odbočka SWP vždy rozesílá letáky s pozváním na naše koncerty. My sami nic takového nepodnikáme, protože na to jednoduše nemáme čas. A taky je to dost finančně náročný. Lidé si taky spíše radši poslechnou pěknou řeč, než aby si kupovali noviny s letáky nebo něco podobného. Já a Martin – pokud jsme tady ve městě a ne zrovna v nahrávacím studiu, kde jsme byli minulých pár měsíců věčně – nejsme zase tak moc zaneprázdnění politikou, abychom se nepostarali o propagaci ve Wilsdon Friday morning či v Saturday Afternoon /deníky/. Taky chodíme na mítinky atp. A okolo našich koncertů se točí strašně moc lidí, takže je to spíše na lokálních zájmech, jak se postarají o propagaci. Opravdu nejlepší byla doba během Hornické stávky – událo se tehdy opravdu hodně věcí. Všude bylo mnoho stánků - třeba Ženy proti uzavírání dolů, organizace podporující horníky, Socialistická Dělnická Strana, Labouristé, Socialističtí pracovníci atd. Celková atmosféra byla naprosto skvělá a splnilo to svůj účel – stánky nebyly něčím, co bylo jen doplňkem. Teď jsi prostě mohl něco učinit a to dělalo ty lidi zatraceně odhodlanými. Když jsme se snažili nalákat lidi do řad SWP, dopadlo to příšerně a kde kdo se k nám otáčel zády. Pak jsme si všimli, že uprostřed toho davu stojí stoh papíru. A to bylo ono – než by si lidi něco přečetli, raději šli poslouchat řečnické projevy jednotlivých horníků.
Rock ´n´roll má své vlastní kouzlo krásy. Lidé se na naše vystoupení dívali rádi, a tak jsme na pódium pozvali také pár hornických mužů. A odezva byla báječná: cokoliv řekl horník bylo stokrát důležitější, než všechny naše písně. Je totiž mnohonásobně emotivnější vyslechnout si opravdového muže – horníka, než poslouchat mě, jak blekotám o tom, že by to mělo být lepší a jak stále žvaním o organizování…to tě přinutí zamyslet se „Kdo si zatraceně myslíš, že jsi?!“ Je to ohromná lekce. Můžeš kecat o čem chceš, ale nikoho nenadchneš. Když ale ta řeč vychází z dělníka – horníka, z pracujícího oceláře ve stávce, který tam tráví dny a možná následující týdny, pak je to něco jiného – mnohem silnějšího. Také jsme pořádali sbírky, někdo obcházel s kbelíky a tak. A celé to opět ztroskotalo. Lidé totiž nedávali a ani nemohli dávat peníze, protože sami byli zkroušení a naštvaní. Nebyla to už otázka solidarity a morálních předností. I u tohoto úkolu musíš prostě umět s lidmi jednat. Když chceš, aby ti přispěli, nesmíš se bát je oslovit a vysvětlit jim, proč by přispět měli. A potom už libra v tvém sběrném koši nebude to hlavní, okolo čeho se to vše točí. Může to být totiž právě vedení továrny, které ti na oko přispěje a bude ti vykládat, že vyslali delegaci na podporu stávky – ale budou po tobě chtít něco jako protislužbu. A v tom je ten háček. Bylo tam spousta kapel, které věnovaly honoráře a cennosti ve prospěch horníků. Třeba takový Sade v tichosti věnoval zlatý kotouč nebo další cennosti a nikdo se o něm pomalu ani nedozvěděl! Myslím, že by se to mělo zveřejnit. Není to otázka chlouby ani vytahování. Měli byste být bystřejší! Protože to je důvod, proč horníky podporujeme!

Ale na pódiu se nezmiňuješ o ničem, co se týče SWP. Proč jsi členem, proč vlastně podporujete tuto partaj ?
Chris: No, to se nedá takhle říci! Záleží na tom, jestli se to prostě hodí – o tom to rozhodnutí je. To je také to, proč je těžké preferovat pravo či levo. Připomíná mi to otázku: „Proč jsi na zadní část vašeho alba neumístil třeba ´Přidej se k SWP´ ?“ Vím o situaci, která by to přímo vyžadovala – pokud bychom byli uprostřed generální stávky a zrovna bychom se chystali vydat své nové album. Byli bychom nezodpovědní, kdybychom tak neučinili. Zanedbali bychom svou povinnost. V současné době, kdy jsme pomalu popovými hvězdami, je to trochu něco jiného. Když se SWP ozve, zda chceme oznámit a ohlásit ten a ten mítink, rádi jim dáme svolení. A to také ohledně shromáždění a demonstrací. Ale oni se domnívají, že bychom měli stranu prosazovat mnohem víc. Ale to by začalo lidi zákonitě štvát. Když bychom furt mezi písněmi mluvili o našem členství a o Socialist Worker. Občas jsme ze S.W. používali nějaké úryvky a vzpomínám, jak jsem si vzal S.W. na pódium a vybral z něho pár zajímavostí. Ale jak jsem řekl – musíš si uvědomit, kdy je na to ta správná doba a to správné místo. Idea revoluce po hudební stránce je totálně odlišná od revoluce na papíře. Není nic horšího, než ideologické nucené zatížení kapely, která se tím pádem stává nudnou, těžkopádnou a tupou. Ale taky si myslím, že by na našich akcích neměly chybět naše tiskoviny, protože se tam najde spousta lidí, kteří se budou zajímat o naše názory, náhledy a ideály. To je přece jen lepší způsob, než lidi přímo nutit, aby vstoupili tam a tam - tohle je může totiž pěkně otrávit. Leckdy nastávají totiž časy, kdy může být propaganda velice účinná a konkrétně mířená – a myslíme tím především časy, kdy dělnický lid bojuje. Ale právě teď, když lidé dělnické třídy nejsou skutečně bojující, se Redskins stávají pouze abstraktní, oddělenou propagandou. Jsou jako žhavé výstřely ve tmě. Je velice složité kápnout lidem na tu jejich správnou notu. Velmi důležitá věc v tomto ohledu je umět si uvědomit, jak moc jsme ovlivněni událostmi ve světě a boji anglické dělnické třídy za svá práva. Můžeme říkat radikální věci v televizi, můžeme udělat interview pro noviny, které čtou miliony. Můžeme páchat extrémní činy, ale vůbec s ničím nepohneme, protože realita je jiná. A je to jednoduché na pochopení: především musíme lidem stále osvětlovat, kde je jejich místo a za čím mají jít. A to je ta pravá podstata věci a marxismu A lidé vědí co jsme zač. Každý ví, že jsem skinheads v Socialistické Dělnické Straně. Všichni novináři chtějí vědět: „Kdo jsou ti šílení marxističtí sebevrazi?“ A my vždy uvedeme věci na pravou míru.

Pokud jste tak závislí na společnosti, co uděláte, až se dejme tomu zhroutí ?
Chris: K tomu dochází právě teď. Vše se zdá tak hrozně uzavřené. Musíš se smířit s tím, že propaganda, kterou tvoříme je příliš odtažitá a musíš přemýšlet víc a víc a dumat nad tím, jak si povedeš dál a jestli se ti podaří najít nějaké spojitosti. A musíš si opravdu promýšlet každé slovo, když se chystáš dejme tomu udělat rozhovor s tak řečeným ´Smash Hits´, což je časopis, který čte dospívající mládež Pokud chceš udolat děti v tomto věku, měl bys mluvit o něčem, co je trápí a ovlivňuje . Třeba o takovém mladistvém pracovním schématu. O tom, jak je potřebné zamezit nezaměstnanosti, která mnoho z nich vhání do kolotočů, které všichni moc dobře známe.
Paul: Jednoduše – můžeš prodávat v krámě za 20 liber týdně a přitom se nemusíš nic učit.
Chris: Jo a taky splýváš s podlahou. Řeknou ti, že tě naučí obchodním dovednostem, komerčnímu obchodu, ale přitom jen jednoduše splýváš s podlahou za mizernou mzdu. Musíme najít tyto nepatrné kousky mozaiky, abychom se mohli dovědět, jak moc souvisí s lidmi. Nevyhnutelně a to na úkor jiných věcí. A jako první věc je nutné zhodnotit naši hudbu. Během Hornické stávky jsme se nad našimi písněmi nepozastavili. A to byla kurva ta věc, kterou jsme vynechali a která se stala příčinou naší nedůležitosti. Po celou tu dobu jsme měli být naladěni přímo politicky a organizačně. Ale teď jasně vidíš, že jsme všechen ten čas strávili hudbou a melodiemi.
Paul: Já myslím, že je to správný. Je jasný, že jsme udělali dobrou práci, protože lidé stále ještě kupují naše desky – třeba taky pro případ, že nastane další konflikt.
Chris: Po Hornické stávce jsme si prošli malou krizí – viděli jsme strhnuté tisíce během stávky a nyní se musíme spokojit s 500 či 600 lidmi. A také nastaly problémy s firmou, s podporovateli atp. A hlavní příčinou bylo ukončení stávky. Během stávky jsem se vůbec nezeptal, co jsme učinili. Bylo to jasné, ale teď už je to jiné. Nastalo to samé, jako když se kultura rozdělí vedví – ať už vlivem bojů psychických či fyzických. S těmi problémy se potýkají také spisovatelé či malíři (jako třeba německý spisovatel Bertholt Brecht zavražděný Hitlerem). A je to stejný problém jaký měli i The Clash. The Clash bezmezně věřili tomu, že něco změní jejich omezený a zaslepený pohled na skutečnost – a to se psal rok 1977. Když se zeptáš lidí, co se přihodilo v roce 77, odpoví ti, že něco ve smyslu punkové vlny – to je vše na co si vzpomenou a na co myslí. Kdežto já vím, že v těchto letech se uskutečnila velká ocelářská stávka, spousty inženýrských stávek, stávky v motorovém průmyslu…1984 – Hornická stávka, doky, nádraží, různé druhy bojů a nepokojů. V 77mém kurva přece o nic nešlo! A hudba The Clash na nás působila dojmem, že stojíme uprostřed revoluce! Bylo to vynikající, bylo to velký, znělo to jako revoluce, ale všechno bylo nulový – prázdný, bez náplně a síly.
Na konci punkové éry se začaly nosit různé špendlíky a jiné ozdoby. Hodně lidí to vyzkoušelo – třeba Mark Perry, The Buzzcocks, The Gang of Four…ale nebylo to o tom, že to prostě chtěli zkusit, ale byla to jen blbá móda. Nebylo to myšlené jako boj a strašně moc lidí s tím skoncovalo. Spousta mých kamarádů si tehdy myslelo, že je to konec nahrávacího průmyslu.

Chcete být rockovými hvězdami? Je to klišovitá otázka, ale…
Chris: Ne, není. Zní to jako jednoduchá otázka, ale není tomu tak. Dalo by se říci, že co se týče mě, tak Ne.
Paul: Myslím, že každý chce být hvězdou a je jedno jakého druhu. Chtějí být populární a je zcela zřejmé, že Redskins tomu chtějí také tak.
Chris: Chceme být populární. Neznamená to cestovat v limuzínách ani přání být poznáván na ulicích - prostě chceme být populární. Být populární je umění, mělo by se umět rozlišovat mezi agresivností z podnětů a vědomou agresivitou. Chtít změnit životy a dějiny pak je běžné. Vlastně jsem teď přišil slovu ´populární´ agresivní náplň. Většina si stěžuje na pasivní popularitu na těch nejnižších stupních: veřejné mínění. Něco se lehce přijme, hudba není zas až tak moc báječná, ale ne nenáviděná. Na tom nezáleží. Hlavním styčným bodem je to, kdo ty věci provádí a jak! Záleží na tom, jak věci podáváš a jak tě zviditelňují. Pokud hraješ na stadionu pro miliony lidí, kteří na tebe přijdou jen z důvodu, že mají rádi kravál, pak jsi totálně selhal! Když ale hrajeme před 2000 lidmi a po koncertě se s tebou chtějí bavit o politice, pak je to mnohem lepší! Můžeš si zkusit být populární, ale hodně brzy odhalíš krutou pravdu, že ideály budou zůstávat pouze ve tvém nitru a že ty lidi, kteří se tváří jako něco extra, tě obklopují jen kvůli tvé popularitě a že tě na každém kroku podvádí. Nemyslím si, že chceme být až úplně hvězdy, ale chtěli bychom být úspěšní. A jsme skrze to agresivní, a musíme být!
Paul: Dělat dál to co jsme dělali doposud a když při tom získáme další a další stoupence, pak těmto lidem budeme za to opravdu stát.
Chris: Vždycky nás hrozně potěší, když všude možně slyšíme, jak ovlivňujeme lidi. To je to, co nás při všech těch věcech stále drží. Ale nesmíme se tím moc utěšovat, protože všechno má své hranice. V banálních ohledech můžeš totiž lidi ovlivnit vždycky. Ať už různýma výrobkama nebo tak nějak.
Paul: Ale když řekneš lidem, že se kocháš zaručeně revoluční společností, je to také něco jiného.
Chris: To je obrovský duševní skok. Je ještě mnoho potřebné práce: každý týden roznášet noviny, argumentovat a obhajovat, organizovat se ve stávkách. Je to velký psychický skok proti proudu. Je potřeba shromažďování lidi – nikoli jejich odvracení. Nakonec, je mnohem jednodušší chodit na koncerty Redskins, než si koupit Socialist Worker.