HOLIDAYS IN THE SMOKE 2001
Čtyřiadvacátého listopadu začínal první den Festivalu. Do koncertní haly ASTORIA jsme dorazili docela časně, ale už zde byli nějací skins, punks a také pár japonských punkerů s tradičními foťáky v jejich pazourkách. Dveře haly se otevřely ve 12 hodin a v prvním podlaží normálně fungovalo posezení a různý prodej. O něco málo později, s anglickou dochvilností, to vypuklo. První kapela, jak jsme předpokládali, neměla moc obecenstva. Punkeři byli unavení z cestování a z autobusu, takže i Beerzone hráli jen pro několik málo lidí. Jako třetí nastoupili Splodge, což je klasická punková kapela 70tých let s legračním zvukem a postoji. Jasně, že nemohli vynechat „Two pints of lager & a packet of crisps please“. Na Varukers už se přišlo podívat lidí více a je to kapela, kterou určitě netřeba představovat. Také šlo o jeden z nejlepších koncertů celého Festivalu – dobrý koncert s obrovským nasazením. Písně jako „Protest to survive“ nebo „Soldier boy“ rozpoutaly nefalšovanou přehlídku mohykánů.
Další byli UK Subs. Britští punkoví veteráni, jež nás obšťastnili mimo jiné perlami jako „Warhead“, „I live in a car“, „Cid“, „Keep on running“. Vůdčí kapely Ch. Harper stále moc dobře ví, co dělá. Jako šestí naklusali The Partisans – pro mě jedna z kapel s velice vysokou úrovní. S jejich herbert vzezřením nám Partyzáni dali třídní lekci a získali obdiv především při písni „Blind ambition“. Další byli The Dickies, kteří se zasloužili o to, že s nimi každý tancoval a smál se jejich legračnímu a melodickému punk-rocku. Sahali do své dlouhé discografie a basa byla zastoupená Olgou (zpěv a kytara Toy Dolls!). Zahrán byl také cover od Misfits a další právě od Toy Dolls („Nellie the elefant“ s Olgou za mikrofonem). Následovali Slaughter and the Dogs , kteří hráli ve středním tempu. „Where have all the bootboys gone“ nebo „Mystery girl“ zněly sice jako kdysi, ale pivní mozol se dá jen těžko skrýt. První den uzavírali Stiff Little Fingers!! Vynikající, báječní, pohádkoví…jsou jednou z mých předních kapel, takže jsem dosáhl duševního orgasmu! Všichni ve fotbalových dresech kapely se svými jmény razili dojem velice sebevědomé skupiny s nejvíce politickým poselstvím celého Festivalu. Zahráli všechny hity jako „Suspect device“, „Alternative Ulster“, „Gotta get away“, „Wasted life“, „Tin soldiers“, nebo „Never surrender“. První den byl zakončen jak nejlépe mohl a to bylo už deset hodin večer. Nejvyšší čas setkat se se spoustou přátel ze všech koutů světa, Argentinskými skinheady počínaje a Italskými punkery konče…
Druhý den Festivalu začal opět velmi brzy a zahajovali ho Death Threat – americký hardcore – kteří hráli pro dejme tomu 20 lidí. Ne o moc více lidí sledovalo druhou kapelu The Distilers, což je projekt ženy Tima Armstronga z Rancid. Jde o jednotvárnou muziku. Následoval nizozemský street punk v podání Funerall Dress. Jako čtvrtí se dostali na scénu Broken Bones, kteří zde málem nevystoupili, ale nakonec to dopadlo. Nikdy jsem nebyl jejich obzvlášť velkým fanouškem, ale jejich vystoupení bylo moc fajn. Nastoupivší Vice Squad však byli obrovským zklamáním celého festivalu. Do zvuku kytary se přimotaly různé metalové vlivy a úplně to posunulo cítění kapely, která nám nabídla jen chladné vystoupení. Písně „Stand strong, stand proud“ nebo „Last rockers“ vůbec nezněly jako v originále. Jedinou positivní věcí zůstává, že zpěvačka Beki Bondage má stále nejhezčí pár nohou na punk-rockové scéně! Peter and The Test Tube Babies a jejich street punk nakazili snad každého a přehlídka gumových panen mohla začít. Se srandou jim vlastní hráli poklady oi! jako „Banned from the pubs“ nebo „The Jinx“.
Agnostic Front byli taktéž milým překvapením. Viděl jsem pár jejich koncertů v malých klubech ve Španělsku, ale pocit, že zde vystoupí zástupce hardcore s četnými prvky roku ´77, mi Festival velice zpříjemnil. Byli perfektně přijati a každý rozpoznal jejich poslání. Obdarovali nás peckami jako „Liberty & justice“, „Gotta go“, „Believe“ nebo coverem od Iron Cross „Crucified“. Roger Miret, Vinie stigma & ostatní se vyznamenali, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Ke konci vystoupení Agnostiků naklusali na pódium The Business, zastoupení zpěvákem Mickym F. a kytaristou Stevem Whalem a zahráli si s Agnostiky „Harry May“! Nastalo pekelné delírium a hala zažívala skutečné spojenectví mezi skins & punks. Následovali G.B.H.! Viděl jsem je na jednom výborném koncertě v ´96 v Portugalsku a také na příšerné akci v ´97, takže jsem spíše očekával špatné vystoupení v podobě toho posledního koncertu. Naštěstí jsem se mýlil a představili se nám jako syroví a spolehliví muzikanti punkovými hymnami typu „No survivors“, „Big woman“, „Generals“ nebo „Sick boy“. Po GBH byl čas na Anti-Nowhere League. Každý čekal pořádný cirkus a nikdo nebyl zklamán. Frontman Animal je stále mistrem provokací a kapela je silnější než kdy předtím! Stále je jim jasné, co znamená punk…a obdarovali nás např. vály „Streets of London“ nebo „For you“, „I hate people“ a také hymnou kapely „So what“. Zlatým klíčem a uzávěrkou Festivalu bylo to nejlepší, na co každý z nás čekal – prudcí Cockney Rejects! Napochodovali na pódium v boxerských pozicích a rozpoutali „War on the terraces“. Astoria mohla nyní spatřit žijící oi! legendu a naslouchat hitům jako „Police car“ nebo „I´m not a fool“, jež byly odehrány za přítomnosti všech ostatních lidí z dalších kapel – podobně tak jako před tím u Agnostic Front. Vystoupení trvalo do 23h. Festival byl ukončen opravdu bravúrně a nastal čas říci nashledanou, zařídit nějaké nákupy a doufat, že se příště uvidíme !
RATTUS